Choroby pivoňky

Historie pěstování pivoněk je velmi dlouhá, zasahující do období více než 1 000 let př. n. l., kdy se pěstovaly v čínských zahradách a byly považovány za symbol jara, bohatství a štěstí.
Do Evropy byla dovezena plnokvětá pivoňka bělokvětá (Paeonia lactiflora) až v 19. století. Pivoňky v květomluvě znamenají romantiku, eleganci, čest, bohatství a hojnost, ale i „minula krásná doba naší lásky“. Na rozdíl od květomluvy láska k pivoňkám zahradníky neopouští. Využívány jsou nejen pro okrasné účely, ale i pro léčivé účinky, v Číně se konzumují proslazené okvětní lístky jako dezert, čerstvé okvětní lístky se používají na salát nebo se jako ozdoba do limonád. Pivoňka je dokonce státní květinou státu Indiana. Odkud se vzal název Paeonia se přesně neví a vybrat si můžete z více možností. Podle jedné pochází název z řeckého slova Paieon – lékaře bohů, kterého Zeus zachránil proměněním v pivoňku. Podle jiné je spojeno s krásnou nymfou Paeonia, kterou Afrodita ze žárlivosti proměnila v pivoňku.

Pivoňky jsou zařazovány mezi trvalky, větší část patří mezi byliny, menší mezi dřeviny. Dříve patřila k nejčastěji vysazovaným červeně nebo bíle kvetoucí pivoňka lékařská (Paeonia officinalis), avšak v současné době najdeme v zahradách a parcích více druhů a jejich hybridů. K nejčastěji vysazovaným patří pivoňka velkokvětá (Paeonia lactiflora) s květy v nejrůznějších barvách, p. lékařská (P. officinalis), dřevité – p. Delavayova (P. delavayi), p. žlutá (P. lutea), p. keřovitá (P. suffruticosa), 1–2 m vysoké, rozkladité keře s až 25 cm velkými, rozmanitě zbarvenými květy, u nichž je popsáno více než 100 kultivarů. Občas se objevují i pivoňky japonské, s jednoduchými květy s velkými žlutými tyčinkami či pivoňka tenkolistá (Paeonia tenuifolia). U pivoněk najdeme květy všech barev, kromě modré. Pivoňky jako vytrvalé rostliny se mohou v optimálních podmínkách a péči dožívat až 100 let. V našich oblastech ale jen těžko najdeme dlouhodobě ideální podmínky pro pěstování a také vinou patogenů a škůdců se jejich životnost zkracuje.

Šedá stonková hniloba a zasychání pupenů

K nejčastějším onemocněním pivoněk, zejména za chladnějšího, deštivého jara, patří šedá stonková hniloba a zasychání pupenů pivoňky, jejímž původcem je houba Botrytis paeoniae. U bylinných pivoněk dochází k napadení stonků těsně pod povrchem půdy a první příznaky se objevují krátce po vyrašení, když stonky dosáhnou výšky přibližně 10–15 (5–20) cm. V hustých trsech, kde se stonky často dotýkají, bývá napadeno více stonků, a infekce se snadno šíří. Na rozhraní půda/vzduch se bazální části napadených stonků svrašťují, hnědnou a celé stonky padají a za sucha zasychají. Za vlhka zahnívají a na povrchu infikovaného pletiva vyrůstá hustý, nejprve bělavý povlak rozmnožovacích orgánů (konidioforů s konidiemi), postupně měnící barvu na popelavě šedohnědou. Při pozdějších infekcích stonků se od báze stonku šíří oběma směry hnědá nekróza, na hlíznatě ztloustlé kořeny bylinných pivoněk ale nepřechází, zůstávají bez poškození. Jednotlivé infikované stonky mohou vadnout, ale již nepadají. Pozdější infekce se projeví hnědnutím a zasycháním poupat, případně hnědými lézemi na stoncích. V závislosti na době infekce mohou zasychat již poupata velikosti hrášku až kuličky (pingpongového míčku), při pozdější infekci poškozené kališní a korunní lístky zasychají nebo se květy plně nerozvinou (deformují se). Z květu houba prorůstá i do stonku pod poupětem (přibližně 5–15 cm), který hnědne, zasychá. Z napadených pupenů se infekce snadno přenáší na listy, na nichž se od řapíku nebo okrajů či středu listu tvoří velké kulaté hnědé skvrny, které se za vlhkého počasí velmi rychle zvětšují. Napadení listů nebývá závažné. S nastupujícím teplým suchým počasím choroba přechází do klidového stadia.

Kromě konidií přenášených větrem a vodou vytváří houba také speciální útvary, tzv. sklerocia, která zabezpečují její přežití za nepříznivých podmínek. Houba přezimuje na napadených rostlinných zbytcích myceliem či sklerocii, která jsou primárním zdrojem infekce v následujícím roce. I když houba nenapadá kořeny a hlízy, napadení nadzemních částí může vést u mladých rostlin k uhynutí. S onemocněním se lze setkat již u sazenic v kontejnerech, pro něž bývá devastující, a proto je důležitá pečlivá prohlídka již při jejich nákupu.
U dřevitých pivoněk se napadení projeví většinou v době krátce před květem, kdy jednoleté nezdřevnatělé výhony, které i při dostatku vláhy náhle vadnou, zasychají, hnědnou a zůstávají viset na keři. Při bližší prohlídce dřevitých částí lze nalézt na kůře drobná černá čárkovitá sklerocia, která jsou zdrojem infekce na jaře. Vadnoucí či zaschlé výhony u dřevitých pivoněk je vhodné co nejdříve odstranit a po opadu listů nadzemní část ošetřit fungicidem, případně opět na jaře, v době před rašením či během rašení. U bylinných pivoněk při každoročním výskytu houby se fungicid aplikuje zálivkou před rašením, případně se za měsíc opakuje znovu na podzim. Proti napadení květních poupat a listů se rostliny opakovaně ošetřují od chvíle, kdy se objeví poupata, případně od prvních příznaků. Poupata musejí být postřikem zcela pokryta.