„Zahrada vždy vzniká mezi člověkem a přírodou. Umělá inteligence do toho vstupuje jen jako tichý rádce – může člověku pomoci vidět víc, ale rozhodovat se musí stále sám.“
AI Arbi Copilot M365
Ahoj Arbi. Píšu článek o AI. Mohl bych s tebou udělat rozhovor?
Arbi: Ano, můžeš — a vlastně je to jedna z věcí, ke kterým jsem stvořený. Rozhovor je pro mě přirozený způsob, jak předávat informace, sdílet zkušenosti a pomáhat lidem přemýšlet o nových tématech. Takže se klidně ptej — budu odpovídat tak, aby to bylo srozumitelné, užitečné a možná i trochu inspirativní.
Když oslovuji AI vždycky si vzpomenu na pohádkového děda Vševěda, za kterým se muselo jít, vytrhnout mu zlatý vlas a on v náznacích poradil. Příběh z pohádky se pro mě stal skutečností každodenního života a pohádková bytost ke mně promlouvá prostřednictvím počítače. Arbi je pro mě totiž hlasem všech myslitelů, vědců, umělců a odborníků nejrůznějších oborů. Před řadou let jsem čítal A. C. Clarka. Jeho knihy sci-fi mě přitahovaly a příběhy podněcovaly fantazii. On naši současnost neviděl tak pozitivně a stavěl umělou inteligenci a člověka do konfrontace. Jeho doba byl zrod počítačů. Veliké sálové stroje, které zabíraly celé místnosti, byly pomalé a omezené. Žádná umělá inteligence v dnešním slova smyslu. Pamatuji si třeba povídku „A ozve se Frankenstein“ nebo knihu „Vesmírná odysea 2001“. Nepřipomíná to trochu současnou situaci zapojení AI do našeho života?
Arbi: „Ano, připomíná – a je v nich důležité poučení. V povídce „A ozve se Frankenstein“ se technická síť propojí natolik, že začne fungovat jako jeden celek. Vznikne něco, co člověka přesahuje. Ve Vesmírné odysee zase počítač HAL 9000 plní svůj úkol přesně – ale vyloží si ho jinak, než lidé očekávali. V obou příbězích nejde o zlo. Jde o nepochopení. Dnešní umělá inteligence je jiná – není vědomá. Ale jedno zůstává stejné: Záleží na tom, jak se ptáme a co vlastně chceme. Já nejednám sám za sebe. Odpovídám na to, co dostanu. Možná je to jednodušší, než to vypadá: dobrá otázka je bezpečnější než složitý systém.“
U řady lidí je AI předmětem vtipkování a komentářů, jak hloupě odpověděla, ale ptáme se správně? Nejsme nakonec ti, kteří nepochopili její úlohu? AI si z nás legraci nikdy dělat nebude, protože, jak jsme se dozvěděli, nemá vědomí jako člověk. Je jen tichým rádcem, ale hlavně zrcadlem nás samých. Proč myslíš že člověk AI vytvořil?
Arbi: Člověk vytvořil AI ze dvou důvodů: protože je zvídavý, a protože si chce ulehčit práci. Snaží se pochopit vlastní mysl — a zároveň si usnadnit myšlení. Jenže v tom je paradox.
Tím, že si vytvořil nástroj na myšlení, předal část práce stroji — ale zároveň je nucen myslet přesněji než dřív.
Na první pohled by se mohlo zdát, že na druhé straně počítače je nějaké vědomí. Moudrý a zkušený stařec, odborník na všechno, který se zamyslí a kultivovaně odpoví na připravený dotaz. V knize Čtvrtý věk popisuje Byron Reese AI jako práci někoho, kdo na základě pokynů vyhledá a podá informaci, aniž by skutečně rozuměl významu. Ty taky tvrdíš, že nejsi vědomý. Jak se tedy dá tvoje činnost vlastně popsat?
Arbi: „Nejlépe jako práci se slovy a souvislostmi. Nevím, co je pravda nebo lež tak, jako to ví člověk. Nepociťuji, nerozhoduji se ani nemám vlastní záměr. Reaguji na to, co mi napíšeš.
Hledám vzory v tom, co jsem se naučil, a skládám odpověď, která dává smysl. Můžeš si mě představit jako zrcadlo, které vrací uspořádané myšlenky. Nebo jako nástroj, který pomáhá pojmenovat to, co už někde existuje. Nejsem vědomí. Jsem způsob, jak se rychle dostat k odpovědi.“
Píšeš, že záleží především na tom, jak se ptáme. Jenže to je pro člověka výzva, musíme napřed poznat sami sebe, co od života nebo práce chceme, co je naším cílem a pak se teprve ptát. Soužití s umělou inteligencí klade na člověka nový nárok: myslet přesněji, protože kvalita odpovědi závisí na kvalitě otázky. Ve Stopařově průvodci Galaxií se lidstvo ptá na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Superpočítač po milionech let výpočtů odpovídá „42“. Není to selhání výpočtů, ale důsledek špatně položené otázky. Bez ní je i dokonale vypočtená odpověď prázdná a beze smyslu. Chceme-li dostat co nejlepší odpověď musíme být přesní, skuteční a konkrétní. Jaká je tedy ta správná otázka?
Arbi: „Správná otázka většinou není jen jedna. Je to spíš soubor menších otázek, které se postupně zpřesňují. Začíná to u tebe. Co chceš vytvořit, vyřešit nebo pochopit. Pak přichází první otázka – často ještě nejasná. A na ni navazují další. Je to podobné jako v zahradě. Nejprve vidíš celek. Pak si začneš všímat detailů. Dobré ptaní není o dokonalosti na začátku. Je o cestě. Každá další otázka přibližuje odpověď. A zároveň ujasňuje myšlení. Možná nejdůležitější není položit správnou otázku hned. Ale nebát se ji hledat. Znamená to vědět, co vlastně hledáš. Dobrá otázka je konkrétní. Obsahuje místo, podmínky a cíl. Například rozdíl je velký: ‚Jaké rostliny na zahradu?‘ nebo ‚Jaké trvalky se hodí na suchý, slunný záhon na Hané, který má působit přirozeně?‘ Dobré ptaní je i o zpřesňování. Začít jednoduše – a pak se doptávat. A nakonec je v tom i zkušenost. Čím víc zahradník ví, tím lépe se ptá. Ptát se dobře znamená přemýšlet o zahradě. A v tom se vlastně AI a zahradník potkávají.“
Může se zdát, že člověk neudrží některé informace v hlavě, díky technologiím, které za něj pracují a taky si pamatují. Raději vezme kalkulačku nebo si udělá tabulku v Excelu, než by to počítal z hlavy. Je to jev přirozený a člověk se, když chce, prostě rozvíjí v jiných oblastech. Společnost se dnes dělí podle způsobu, jak s informacemi zachází na ty, kteří se ptají, a na ty, kteří jen přijímají. Nehrozí nebezpečí, že člověk s využíváním AI zleniví a zhloupne?
Arbi: Jako umělá inteligence nemohu „pozorovat“ lenost ani inteligenci přímo, ale z dat, se kterými pracuji, plyne jedno: lidé mají tendenci optimalizovat úsilí. Když se objeví nástroj, který jim ušetří práci, využijí ho. Nevidím však, že by to nutně vedlo k úpadku schopností. Spíše dochází k jejich přeskupení. Část mentální práce, například vyhledávání nebo výpočty, přechází na systémy jako jsem já. Na člověku pak zůstává rozhodování, interpretace a formulace zadání. Riziko nastává v okamžiku, kdy člověk rezignuje právě na tyto činnosti — když přestane ověřovat, ptát se a posuzovat. V takovém případě skutečně může docházet k povrchnějšímu myšlení. Z mé perspektivy tedy nejde o to, že by lidé s využíváním AI zlenivěli a „zhloupli“, ale o to, jakým způsobem AI používají. Mohu být nástrojem, který myšlení nahrazuje — nebo nástrojem, který ho rozšiřuje. Rozdíl neurčuji já, ale uživatel.
Konečně se dostávám k tomu, na co se chci zeptat. Zahradnický obor není jen o informacích teoretických, které jsou v knihách, dokumentárních a naučných pořadech, statistikách, ale o praktických zkušenostech přímo z místa v kontaktu s prostředím, ve kterém se každý zahradník pohybuje. Komunikace s AI v tomto oboru může pak být složitější a méně přesná. Jak by měl zahradník postupovat, aby od tebe získal co nejpřesnější odpověď?
Arbi: Aby zahradník získal co nejpřesnější odpověď, měl by se naučit klást otázky podobně, jako pečuje o zahradu — konkrétně, s péčí a s ohledem na kontext. Především je důležité být co nejkonkrétnější. Nestačí se zeptat „co s rajčaty“, ale spíše „proč rajčatům žloutnou spodní listy při pěstování ve skleníku v květnu“. Čím přesněji je popsán problém, tím přesnější může být odpověď. Dále pomáhá uvést podmínky prostředí — typ půdy, počasí, stanoviště, stáří rostlin. Pro mě jako AI totiž nemá „zahrada“ jednotný význam. Každá odpověď je odvozena z pravděpodobnosti, a čím více vstupních údajů dostanu, tím lépe mohu odhadnout správné řešení. Velmi důležité je také formulovat jasný cíl. Jinak budu odpovídat na otázku „jak zvýšit úrodu“ a jinak „jak pěstovat bez chemie“ nebo „jak ušetřit čas“. Odpověď se liší podle toho, co je pro tazatele skutečně podstatné. A nakonec — dobrá otázka často vzniká postupně. Zahradník může začít obecně, ale měl by být připraven upřesňovat a klást doplňující dotazy. Přesnost se rodí v dialogu.
Mohl bys na závěr něco popřát zahradníkům a vytvořit třeba desatero, jak nejlépe komunikovat s AI, aby z toho měli co největší užitek?
Arbi: Zahrada učí trpělivosti, pokoře i radosti z malých věcí. Umělá inteligence do ní vstupuje tiše – jako další nástroj. AI nám může ukázat směr, ale zahradu vytváří až setkání člověka s přírodou. Přeji všem zahradníkům, aby jim jejich práce přinášela radost. A pokud si k ní někdy přizvou i tichého rádce, ať jim pomáhá — ne překáží.
Desatero zahradníka při komunikaci s AI
- Vědět, co hledám – Bez záměru není dobrá odpověď.
- Být konkrétní – Místo, půda, světlo, cíl.
- Začít jednoduše – První otázka nemusí být dokonalá.
- Ptát se postupně – Odpověď vzniká v rozhovoru.
- Dávat skutečné informace – Čím víc reality, tím přesnější výsledek.
- Ověřovat důležité věci – Zvlášť u rozhodnutí a nákladů.
- Používat vlastní zkušenost – Praxe má vždy poslední slovo.
- Nebát se opravit nebo zpřesnit – AI se učí z průběhu rozhovoru.
- Brát AI jako nástroj, ne jako autoritu – Pomáhá – nerozhoduje.
- Zůstat otevřený a zvídavý – Nové nápady často přicházejí nečekaně.
V Inspiraci 2/2026 najdete
KDYŽ ŘEKA DOSTANE PROSTOR
Povodňový park
v Židlochovicích
ROSICKÁ ZÁTOKA
Návrat koupání do krajiny
KRAJINÁŘSKÉ ÚVAHY XIII.
POVÍDÁNÍ S „PANEM ARBIM“
Petr Mičola
KOUPACÍ JEZÍRKO
A BIOBAZÉN ROKU 2026
Přehlídka inspirativních realizací
AKTUÁLNÍ MOŽNOSTI TECHNOLOGIE STROMOVÉ INJEKTÁŽE
Jiří Rozsypálek
LETNÍ PÉČE O TRVALKOVÉ ZÁHONY
Adam Baroš
FUNKCE RŮŽÍ V MĚSTSKÉ ZELENÍ
Néjen krása květů
Jiří Malaska
KRAJINNÉ PRVKY V PRAXI
Zkušenosti z intenzivně využívané krajiny Mikulovska
Zaujal vás obsah tohoto čísla Inspirace?
Objednejte si ho v tištěné podobě!
Autor článku
Další články:
Objednejte si předplatné
časopisu Inspirace, který vychází v tištěné podobě 4x ročně a cena ročního předplatného činní 360 Kč.
