Téma:

Důležité je vycítit genius loci místa

ROZHOVOR JANY ŠIMEČKOVÉ S IVAREM OTRUBOU

Laureátem prestižního ocenění Pocta České komory architektů za rok 2018 se stal profesor Ivar Otruba. Tímto oceněním vzdává Komora od roku 2000 hold význačným osobnostem z oblasti architektury a Ivar Otruba je prvním krajinářským architektem, který toto ocenění získal. Rozhovor, který jsme spolu vedli v polovině srpna v brněnském Arboretu, se týkal nejen tohoto ocenění, ale také současného postavení oboru krajinářská architektura. Zajímaly mě názory pana profesora na současné trendy a také jeho pedagogický přístup. Pan profesor i ve svých šestaosmdesáti letech stále projektuje a povídat si s ním pro mě bylo zážitkem i potěšením.

Pocta České komory architektů je ocenění, jež může být udělováno každoročně osobnostem v oboru, které se svou prací a morálním kreditem významně zapsaly do moderní historie české architektury. Návrhy na udělení Pocty mohou podávat všichni autorizovaní architekti, teoretikové, kritikové a historikové architektury, spolky architektů, školy a fakulty architektury v České republice a jednotlivé orgány České komory architektů. Nominace na ocenění profesora Ivara Otruby byla mimořádně silná (podal ji Ústav krajinářské architektury FA ČVUT v Praze, Zahradnická fakulta MENDELU v Brně, Katedra zahradní a krajinné architektury Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů ČZU v Praze, rada České asociace pro krajinářskou architekturu, Petr a Markéta Veličkovi, Susanne Spurná, Tomáš Jiránek a Jakub Chvojka, Terra Florida (Zuzana Štemberová, Markéta Mádrová, Jan Sulzer, Lada Veselá, Lucie Vogelová) a Robert Pokluda.

Porota „jednohlasně oceňuje profesora Ivara Otrubu nejen za celoživotní přínos v oboru krajinářské architektury, ale i za přínos při výchově a formování budoucích krajinářských architektů.“ Porota připomněla, že v době studií Ivara Otruby „se školení krajinářských architektů v našich zemích teprve začínalo formovat a nebylo z čeho vycházet,“ velkou měrou se proto věnoval samostudiu. Zajímal se také o výtvarné umění a umění obecně. Porota ocenila mimořádnost brněnského arboreta vybudovaného podle vlastního návrhu Ivara Otruby.

Jste prvním krajinářským architektem, který získal ocenění Pocta České komory architektů. Jak jste toto ocenění přijal?

Vnímám ocenění spíše jako poctu našemu oboru než mé osobě. Znamená to, že architekti nás, krajinářské architekty, konečně vnímají nejen jako ty, co malují zelená kolečka, ale jako obor srovnatelný s architekturou, jako kumšt. Domnívám se, že je to dáno i tím, že ve vedení Komory jsou krajinářští architekti, takže jsou respektováni i po stránce organizační.

 

Dnešní doba našemu oboru nahrává, média se předhánějí v informacích o významu zeleně ve městech a o nutnosti vysazovat tisíce a milióny stromů.

Je to kampaň a ta má obvykle nějaké racionální jádro, ale realizace často pokulhává. Doufejme, že ten výsledek bude k něčemu. Jde hlavně o to, kde a jak se stromy vysadí. Vždycky to hraničí s politikou…

 

V publikaci Zahradní architektura: tvorba zahrad a parků píšete, že „zcela ojedinělé místo v krajinářské tvorbě mají stromy, které jsou hlavní kompoziční prvky, a to svou architekturou, ale i životem v čase“.

Jsem o tom přesvědčen, ale týká se to stromu v určitém prostředí, které může být různě ztvárňováno. Jinak je prostředí ztvárňováno v krajině, jinak v parku a jinak v prostředí zahrady, což se někdy zaměňuje… V zahradě si podle mě můžeme dovolit cokoliv, změnit jakékoliv podmínky pro růst stromů, krajinný ráz. Kdežto v parku bychom měli spíše vycházet z genia loci toho místa a nějakým způsobem ho uchopit a abstrahovat. A do krajiny bychom neměli zasahovat pokud možno vůbec a respektovat ji v plné míře.

 

Ale jakou krajinu máme respektovat, když s tou, kterou teď máme, nejsme spokojeni?

Městskou krajinu, chráněnou krajinu, krajinu luhů vod a strání.

Brněnský park Lužánky. Foto: Jana Šimečková

Jak vy vnímáte pojem městská krajina?

Urbanismus a zástavba, která by měla respektovat to, co je pro krajinu typické. Můj bývalý student, který pracoval v Anglii, mně říkal, že tam když vzniká nová městská čtvrt, tak první slovo má krajinářský architekt. Ten určí hladinu zástavby, stanoví, co je nezbytné respektovat, spolupracuje s klimatologem a řeší zástavbu například i vzhledem k proudění vzduchu… Kdežto u nás se s prominutím umístí barák sem a barák tam…

 

Myslíte si, že jsou čeští krajinářští architekti připraveni zastávat takovou funkci?

Mám o tom určité pochybnosti, ale zlepšuje se to a určitě v budoucnu ještě zlepší, protože příslušné vzdělávací instituce budou okolnostmi dotlačeny, aby studenti dostali takové vzdělání, které jim umožní v širší míře spolupracovat s ostatními tvůrci krajiny. Jednou z cest je i studium krajinářské architektury na fakultách architektury, kdy se učí navzájem respektovat a spolupracovat urbanisté, architekti a krajinářští architekti. Řadu let jsem spolupracoval s architektem Ivanem Rullerem, kdy jsem na brněnské architektuře vedl diplomové i doktorské práce. Chytří a vzdělaní architekti respektovali a respektují krajinářské architekty, já s tím mám z Brna výborné zkušenosti.

 

Jste ze zahradnické rodiny, takže váš osud byl předurčen?

Odjakživa, kdykoliv se mně někdo ptal, čím budu, říkal jsem, že zahradníkem. Můj praděd byl vrchním zahradníkem u Chorynských ve Veselí, jeden maminčin bratr byl zahradník a tatínek byl městským zahradníkem v Kyjově. Takže já už jsem s ním od dětství chodil po parcích a díval se, jak vysazují, sejí, vysypávají cestičky antukou. Po skončení měšťanské školy jsem šel do učení k tatínkovi, pak jsem pokračoval na učňovské škole v Bohunicích a na Vyšší ovocnicko-vinařské škole v Lednici a v roce 1953 jsem nastoupil na vysokou školu.

V letech 1966–1969 jste působil v Lednici, kam vás přivedl profesor Wagner, jako pedagog. Ale po srpnových událostech jste musel Lednici opustit. Nevnímal jste to jako křivdu?

Považuji za velké štěstí, že jsem byl za trest „přesunut“ jako odborný pracovník Botanické zahrady a arboreta Vysoké školy zemědělské Brno. Už před tím jsem totiž zpracoval studii řešení tohoto prostoru a ve spolupráci s projektovým ústavem VUT jsem potom vypracoval veškerou realizační dokumentaci. Takže v arboretu jsem měl možnost realizoval to, co jsem před tím vymyslel.

V sedmdesátých letech bych byl v Lednici zabetonovaný a nic by se tam nedalo dělat, v arboretu jsem byl v podstatě svobodný. Byli jsme tady tři „postižení“ – ještě Ing. Antonín Nohel, vynikající dendrolog a Ing. Josef Holzbecher, výborný trvalkář a alpinkář. A mohl jsem volně a svobodně pracovat na desítkách projektů.

Je to velká škola pro projektanta být u realizace svého díla?

Bezpochyby. Navíc my jsme arboretum řešili tak, aby bylo co nejjednodušší na péči a údržbu. Teď už to není vidět, ale všechny dřeviny jsou původně vysázeny v řadách, jezdilo se mezi nimi malotraktorem a plocha se udržovala v černém úhoru. Trávníky se pokosily rychle velkým traktorem. Měli jsme vynikajícího dodavatele – Státní statek Brno, středisko Kociánka, jehož pracovníci rychle a efektivně realizovali to, co jsme vymysleli. V mnohých případech v měřítku 1:1, protože některé části jsme namalovali vápnem na zem a podle toho se stavělo či sázelo, což je teď absolutně nemožné.

 

Takže jste v arboretu vytvořili výukovou botanickou zahradu a park se zahradami.

Park, který obsahuje zahrady. I krajina může obsahovat zahrady, to jsem třeba dělal v Karlově Studánce. A v té zahradě si pak dovolíte změnit podmínky, aby tam mohly růst rostliny s různými nároky tak, aby skupina rostlin, kterou chceme ukázat, měla optimální stanoviště. To platí hlavně pro botanické zahrady, kde by se neměla imitovat příroda, stavět nějaké skalky či skalečky, ale vytvořit vhodné podmínky pomocí soudobého architektonického a výtvarného projevu. Zjednodušeně se dá říct, že rostlinám je fuk, jestli rostou v betonové nebo kamenné stěně, pokud mají vhodné podmínky. Nenávidím, když se v zoologických zahradách vytvářejí umělá skaliska čili se nahrazují přírodní útvary umělými. Teď už má každý možnost zajet si do míst, kde mají rostliny a zvěř přirozený výskyt.

Co si myslíte o módě zelených fasád neboli vertikálních zahrad?

Zelené fasády tady existují dávno, už dávno byly domy porostlé popínavkami. Vím, co myslíte, Patrick Blanc si na vertikálních zahradách vytvořil kariéru. Myslím si, že pokud architekt o zelené fasádě neuvažuje od začátku, může deformovat do určité míry vlastní architekturu objektu. Domnívám se, že architektura by měla být stavební a zeleň doplňková, něco jiného jsou ovšem zelené střechy.

Botanická zahrada a arboretum ENDELU. Foto: Jana Šimečková

V Olomouci bojují občané s památkáři a pomocí petice si vynucují na historickém Horním náměstí výsadbu stromů. S tím kromě památkářů nesouhlasí ani autoři projektu obnovy náměstí. Co si myslíte o historické věrohodnosti kontra současném volání po stromech v ulicích?

Já jsem při památkářích, snahy sázet stromy na každém náměstí odsuzuji. Vezměte si historická náměstí, třeba v Římě nebo v Benátkách, kdyby na nich byly stromy, jak by to vypadalo. Jako Brňan ani nesouhlasím se stromy na náměstí Svobody a vrcholem je Dominikánské náměstí, tam ty stromy vůbec nepatří. Patří k baroknímu kostelu, kde jsou staré jírovce, ale jinak tam kromě fontány nemá být nic. Pokud to není nové náměstí, které s výsadbou počítá.

 

Jako motto při soutěži Park roku používáme vaši následující citaci: Díla zahradní a krajinářské architektury vznikají na základě úvah projektantů (krajinářských architektů), budují je zahradníci a technici a rostou díky péči jejich pěstitelů… Jaké máte zkušenosti s péčí o vámi projektovaná díla?

Vesměs nedobré. Chybí tady vztah majitelů a zahradní kultura v lidech. Třeba v Rakousku by se nestalo, aby se o čerstvě opravený park nepečovalo. Občané by to nedovolili. Ale všechno je v lidech, projektoval jsem oblast Skalky u Nového Jičína, kde se město snaží starat a daří se jim to.

 

Problém je, že takzvaně nejsou lidi. Co by se s tím dalo dělat?

Týká se to všech řemesel, nejen zahradníků. Za mého mládí bylo v Kyjově pět soukromých zahradnictví, majitelé se navzájem štengrovali, kdo je lepší. Zahradnictví přitahovala učně a tam se vychovávali noví mladí zahradníci, kteří měli zelené prsty nebo tak říkaje zelené palce.

 

Vaše dcera ale nešla ve vašich šlépějích.

Je genetička a má zelený palec. A můj vnuk je autorizovaný krajinářský architekt, spolupracujeme spolu. Já mu občas radím, on občas radí mně. Upřímně, on nepotřebuje kreslící prkno ani tužku, stačí mu počítač.

Botanická zahrada a arboretum ENDELU. Foto: Jana Šimečková

Jak vy jste se vyrovnal s novými technologiemi?

Nijak, když něco potřebuji, tak to nakreslím a vnuk to převede do digitálu, někdy to vypadá líp než kresba, někdy hůř, většinou hůř. Teď budeme dělat lesopark v Mohelnici a snad i zahradu u zajímavého zámečku v centru Bruselu.

 

V letech 1990–2007 jste se vrátil k pedagogické činnosti a působil jako vedoucí Ústavu zahradní a krajinářské architektury Zahradnické fakulty v Lednici. Co bylo vaše krédo jako vyučujícího?

Kantor by měl být se studentem v neustálém kontaktu, korigovat jej, k něčemu jej nabádat, ale zároveň se vžít do jeho mentality a respektovat jeho názory a dispozice. Měl by jej usměrňovat, ale nevnucovat mu či jí svůj názor. Kontakt se studentem je podle mého soudu základ, ale teď takový vztah se studenty neexistuje, profesor nebo docent se pomalu se studentem nepotká, spoustu předmětů učí doktorandi a zkoušky se skládají písemně.

 

Jak by měl student přistupovat k zadání například na přeměnu nebo obnovu parku?

Napřed si prostor musí osahat a vycítit genius loci místa. Pokud to nedovede, nemá smysl, aby se tímto zaobíral. Dá se to poznat, podle toho, jak se student vyjadřuje. Je potřeba nechat ho občas i fantazírovat, on sám přijde na to, co je reálné a co ne… Vždyť student může kantora i obohatit.

 

A pokud je kantor chytrý, tak se nechá obohatit. Vzpomínáte na některé studenty, kdy jste se navzájem obohacovali?

Nechci na nikoho zapomenout, takže jména raději neuvedu…

 

Vaše portfolio čítá desítky nejrůznějších projektů. Který je vaše srdcová záležitost?

Nádvoří v Etnografickém ústavu v Brně, dům „U šlechtičen“, kde jsem se setkal a spolupracoval s profesorem Bohuslavem Fuchsem. Mendelovy klášterní zahrady na Mendlově náměstí v Brně, kde po mně už skoro nic nezůstalo. Téměř třicet let (1962–1991) jsem pracoval na parkových úpravách lázní Karlova Studánku. Flora Olomouc a přilehlé sady, tam jsme řádili ještě s Wagnerem a samozřejmě vlajkovou lodí je Arboretum.

Lesopark Skalky, Nový Jičín. Foto: Archiv firmy Gabriel s.r.o.

Co práce v porevolučním období?

Zámecký park v Mikulově a rekreační oblast Skalky v Novém Jičíně, kde jsme vytvořili meditační zahradu zvěrokruhu neboli zodiakální, Slunný háj s pohledem na celé panorama Beskyd a Růžovou zahradu, kde jsou vysázeny pouze rostliny z čeledi Rosacea. Na ni navazují zahrady u Hückelových vil, které byly naprosto zpustlé a dvě z nich jsme uvedli do lepšího stavu. A brněnské Lužánky nebo Tyršův sad.

 

Po revoluci jste využil možnosti cestovat, narážím na vaši bohatou publikační činnost, zejména knihy o italských, anglických a francouzských zahradách. Které jsou vám nejbližší?

Každá má své kouzlo, ale mě nejvíc oslovují italské, protože navazují na starověk. Stejně si myslím, že všechno má původ na Dálném Východě, kde jsem bohužel nebyl. Když vezmu takový Angkor Vat, tak se může celé Versailles schovat a bylo to ve 12. století. My o té dálněvýchodní kultuře, myslím například Indii, moc nevíme a trochu ji opomíjíme. Japonsko mě nevzrušuje.

Takže z této oblasti už kniha nebude. Ale vím, že jste byl na Elbrusu, na Kavkaze, na Sibiři. Myslíte si, že příroda by měla být jedním z inspiračních zdrojů krajinářského architekta?

V každém pádě, jak říká Horníček, měla by být obstrouhána neboli abstrahována do jejich tvorby. Spousta lidí si myslí, že abstrahuje přírodu a vznikají paskvily. To se asi nedá naučit, to musí mít člověk v sobě. Michelangelo byl jenom jeden…

Tyršův sad v Brně, záhony pro nevidomé. Foto: Archiv VZmB

V roce 2016 vydala Masarykova univerzita vaši knihu Hledání rajských zahrad: Od Elbrusu po sloupy Héraklovy. Kde je vaše rajská zahrada?

V Itálii nebo ve starošpanělských maurských zahradách, kdybych měl jednu jmenovat, tak Alhambra, kde je ale zahrad několik.

 

A vaše zahrada rajská, do které můžete fyzicky jít? Je to arboretum nebo doma v Soběšicích?

Tam mám zahradu zpustlou, ale jsem tam rád. Mám tam skleníček s pomeranči a mandarinkami.

 

Myslíte si, že kontakt s přírodou je pro člověka důležitý?

Pro mě ano, ale znám lidi, kteří to vůbec nepotřebují.

Park Lužánky, Brno, umělý potok. Foto: Millenium 187, dostupné z https://commons.wikimedia.org

V Inspiraci 3/2019 dále najdete

Vertikální zahrady střízlivým pohledem

Samuel Burian


Modrozelená infrastruktura je systém

Jiří Vítek


Kalkulace štěrkového povrchu s roštem

Rostislav Ivánek


Trvalkové záhony ve stínu a polostínu – 1. díl

Adam Baroš


Důležité je vycítit genius loci

Rozhovor s Ivarem Otrubou


Choroby a škůdci borovice

Ivana Šafránková


Jak vrátit vodu do české krajiny

Andrea Křivánková


Koupací jezírko roku biobazén roku

Zaujal vás obsah tohoto čísla Inspirace?

Objednejte si ho v tištěné podobě!

Mám zájem o tento výtisk

Autor článku

Od tohoto autora vybíráme

Park s novým srdcem

První místo v soutěži Park roku 2017 získala obnova Jiráskových sadů v Litoměřicích. Porota mimo kvalitně provedených prací i vynikající

číst více

Objednejte si předplatné

časopisu Inspirace, který vychází v tištěné podobě 4x ročně a cena ročního předplatného činní 290 Kč.