…do Průhonického parku přišel magor

Podařilo se ti taky vybudovat důstojné zázemí a vybavit správu parku mechanizací.

Když jsem sem přišel, tak se ještě obracelo seno starou koňskou obracečkou. Pracovníci měli zcela nevyhovující zázemí, bez vody, suché záchody… Postavili jsme nová hospodářské zázemí, vybavili park mechanizací, křovinořezy, motorovými pilami… Po sametové revoluci se opravdu přístup Akademie věd radikálně změnil, do parku se dalo spoustu peněz, protože jsem snad lidi ve vedení přesvědčil. Postupně se začalo s obnovou parkových cest, mostků, instalovaly se lavičky, odpadkové koše, opravila se Česká chaloupka, vyhlídková věž Gloriet, začalo se s opravou historické kamenné ohradní zdi, ale hlavně jsme postupně přistoupili k památkové obnově taroucovské kompozice.  Moc nám v naší práci tehdy pomohla předsedkyně Akademie věd profesorka Illnerová.

Mnozí průhoničtí občané ti asi neodpustili vykácení hlavní aleje od zámku do obce.

Alej do obce byla nestejnorodá a různověká. Rostly tam staré jírovce, stoleté lípy, do toho dvaceti-třicetileté javory, lípy – no hrůza, typicky špatný příklad obnovy historické aleje. Takže vykácet a vysadit novou.
Za ranního kuropění, téměř v noci, jsme nastoupili s motorovými pilami a než se lidi probudili,
bylo „po programu“, a samozřejmě za pár minut tam byla televize. Opravdu mistrovský kousek, který
bych si dnes mohl sotva dovolit.

Slovo magor je v tvém případě možná na místě…

Průhoničtí zuřili, ale ani se nedivím, vždyť to byli lidé, kteří ty mladší stromy sázeli. Ale nevěděli, že jsem
už rok předtím jel do školek do Klešic, vybral lípy a založil v zásobní zahradě.  Odstranili jsme pařezy a za pár dní byla nová alej vysazena vzrostlými stromy. Potom byl další průšvih, když jsme po patnácti letech káceli
v aleji každý druhý strom, abychom se dostali na cílový spon osm metrů. No snad lidé pochopili, jakým způsobem
se musí historická alej obnovovat.

Co se to stalo, že když zahradník dělá to, co mu je vlastní a přirozené, to je sázet a kácet, že to veřejnost tak špatně vnímá?

Problémy byly i před sto lety, vždycky lidi brali úkorně, když se začaly kácet stromy. Musíme si ale uvědomit,
že za první republiky bylo zahradnické řemeslo úplně jinak ceněno, zahradník byl PAN ZAHRADNÍK. Uvědomil jsem si to, když jsem začátkem 70. Let přijel do Villy Gamberaia v Settignanu nad Florencií s oficiální žádostí
o prohlídku. Majitelka vyšla ven s tím, že se musí zeptat, jestli PAN ZAHRADNÍK dovolí… Pak přišli komunisti
a všechno se otočilo: „Máš blbýho kluka, dej ho na zahradníka, aspoň bude na čerstvém vzduchu.“ Náš obor spadal za komunistů pod ministerstvo vnitra, taky to podle toho vypadalo a řemeslo obecně upadalo. Tam jsme kdysi byli s Františkem Smýkalem orodovat za obor u nějakého plukovníka, samozřejmě zbytečně. Ale pravda je, že režim se tehdy zmítal v křeči, nebylo pomalu co jíst a co si obléct na sebe, takže na zeleň se už peněz nedostávalo.

Ale to už je přes třicet let.

Ano, lidem se vrátily majetky, začalo se stavět, změnila se filozofie bydlení a lidi najednou zase zahradníky potřebují…Teď mají třeba dvacetileté zahrady a vnímají naše řemeslo jinak, takže zahradníci postupují pomalu na společenském žebříčku výš, kam patří. Pověst nám kazí takoví, kteří se vydávají za zahradní architekty
a zahradníky, i když se doma maximálně dvakrát projdou kolem angreštu. Tohle se u soustružníka stát nemůže. Ale i to se rychle mění, obecně si myslím, že už si lidé zahradníka váží stejně jako stavaře. Je zde spousta výborných zahradních architektů a několik realizačních firem, které dokážou odvést práci na vysoké
a profesionální úrovni.  A když čtu články, které dnes píšou naši kolegové, tak si uvědomuji, jak jsou odborně na výši.  My jsme se za totality klepali radostí, když se nám dostal do rukou časopis Garten und Landschaft.

Mluvíš o své práci s nadšením, při tom pracovat jako správce veřejné zeleně, je riskantní povolání.

V našem oboru je člověk pořád jednou nohou ve vězeňských teplákách. Když postavíš špatně barák nebo most, dá se to nějak exaktně prokázat, měřením apod., ale co my v tom našem řemesle? Do stromu člověk úplně nevidí, jak by si přál, aby mohl kvalifikovaně rozhodnout. U nás na parteru na Velkém nádvoří rostl mohutný Quercus rubra, ze kterého se za absolutního bezvětří ulomila obrovská větev. Opravdu pár vteřin před tím
se z lavičky pod dubem zvedli dva staříci a projela maminka s kočárkem… byl jsem bohužel očitým svědkem
a udělalo se mi tenkrát špatně!

Říkáš my, ale ty už ve funkci vedoucího správy Průhonického parku nejsi.

Před rokem jsem ji předal inženýru Jiřímu Šmídovi a já v parku pokračuji jako vedoucí provozu.  

Takže se dá říct, že si vychováváš svého nástupce.
Jsi silná osobnost, dokážeš přijmout, když má jiný názor než ty?

Při výběrovém řízení jsme měli šťastnou ruku, s Jirkou jsme si padli do noty odborně i lidsky. Nemohu mu přeci říkat, jak má co dělat, ale jsem tu od toho, abych mu v případě potřeby poradil a předal své zkušenosti. Dnes je to můj mladší šéf, nese mnohdy nelehkou zodpovědnost za správu parku, a i když s ním nemusím ve všem souhlasit, jeho rozhodnutí rád respektuji.